Jak to všechno začalo?
VÍTE JAK NÁŠ ODDÍL VZNIKL?
Bylo nebylo, pohádka začíná ...
Když nás na jedné třídní schůzce oslovila paní učitelka Staňka Španielová, třídní učitelka mé první dcery, kdo, že by chtěl z rodičů vést nějaký kroužek, přihlásila jsme se aniž bych tušila, že bude mít náš oddíl takové dlouhé trvání.
Jak přibývaly schůzky a výpravy do blízkého okolí a později i za hranice našeho kraje, přibývalo i dětí, které se o akcích dovídaly. Ani si nepamatuji přesně, kolik že nás celkem bylo. Pracovali jsme pod pionýrskou skupinou Fabiána Horkého v naší obci Moravský Písek se zaměřením na turistiku.
Z počátku jsme se scházeli u nás doma, pak v ZŠ ve třídě, kde jsme však nemohli rozdělávat ohýnky a blbnout v přírodě. Tím víc nás lákaly stromy, vzduch, slunce nad hlavou i krásné nebe. Hledali jsme vhodnější místo na přežití – jen na chvíli být jinde, než ve školních prostorách. Vstříc nám vyšla železniční stanice Moravský Písek, která nám pronajala v bývalé čekárně na zastávce Moravský Písek naši první místnost – byli jsme hrdí na první klubovnu. Za dva roky jsme se však museli znovu stěhovat, protože místnost byla dána k dispozici podnikatelské činnosti jako sklady. Nevzdávala jsem se a hledala dál jiné prostory. Moc mě učarovala ukrytá ve stínu lesa „bouda“ tzv. Psíčkárna – bez vody, elektřiny. Po několika jednáních s panem Žďárským (staral se o Psíčkárnu) jsme se konečně stěhovali ven, ze středu vesnice, mezi lesy, keře, dál od civilizace a přesto do civilizace – zahořely ohýnky nejen venku pod širým nebem, ale i v srdcích dalších krásných nových lidí, kteří mi s oddílem začali pomáhat. Bylo to moc potřebné, náš oddíl v tuto dobu čítal již 70 členů.
Krásné společné chvíle nás spojily tak, že jsme si vyjeli na naši první společnou dovolenou. Psal se rok 1984 – děti a jejich rodiče. Bylo to Valašsko – obec Veselá, u mé tety na zahradě, provoněné prvním posečeným senem, abychom mohli postavit 10 stanů. Každý rok se to opakovalo, ani jsem netušila, že zakládáme naše tábory. Milovala jsem zpívání a moc jsem chtěla, aby zpíval celý oddíl, dařilo se. Z jedné písničky se nakonec stala hymna oddílu… Pro nás auta na silnici nejsou nic…
Na klubovně zvané Psíčkárna bylo krásně, vymalovali jsme si ji, položili dlažbu okolo kamen, koupili roury, sehnali kamna, nasbírali dříví, vybavili lavicemi ze školy, křesla a stolíky jsme sice dostali jako „vyřazené“ od obecního úřadu, ale splňovaly účel. Rodiče udělali nástěnku, sehnali se skříně a já jsem pak konečně mohla veškerý náš materiál z domu přestěhovat do klubovny. Konečně je to ono, jak jsme si přáli, mít něco své. Děti uklízely, sekala se tráva, slavili vánoce při svíčkách a vyhlížela se první hvězdička, čekaly nás dárky a stromeček. Nadšení z nové klubovny netrvalo dlouho. Začali nás totiž „navštěvovat“ neznámí vandalové a ničit naše prostory. Nejdříve rozbité okna, vykopnuté dveře, spálené dřevo, vytržené zámky od skříní…. Vše se společnými silami opravilo a jelo se dál v našem programu. Když se nám ale ztratily spacáky a kotlíky, musela jsem opět stěhovat domů stany, než by si je někdo také odnesl. Jakmile nám byly odcizeny kamna, nebylo jak topit, hřát se stáli jsme u „boudy“ bez hnutí a mysleli si že to byly naše poslední schůzky. Nebylo chuti a elánu se dál radovat. Přestaly naše aktivní páteční schůzky a zůstaly jen občasné celodenní výpravy. Také já jsem prošla krizí v podobě mé vážné nemoci, a to byl dobrý důvod jak oddíl, který pracoval od roku 1982 ukončit. Neskončil jen díky šikovné paní učitelce Alce Kocourkové, která posbírala děti a přišla mě navštívit. Jakým způsobem? No přece klasicky. V čase pátečních oddílových schůzek. Jen s dětmi zazvonili u dveří a začali zpívat mé a pro děti tolik ohrané ... Pro nás auta na silnici nejsou nic .... Oddíl mě podržel a tak jsem opět mohla pro co bojovat - pro své děti ale také pro oddíl.
A dobře, že jsme neskončili, časem jsme začali pořádat i další krásné akce, jako Pohádkový les, Čertův pochod, Vítání jara, Noční pochod, dvou až tří denní výpravy k různým příležitostem. A utíká čas, mění se doba i lidé. Naše "oddílové" děti už nejsou děti, mají své rodiny a opět se vrací do oddílu. Přicházejí a přivádějí své děti.
Říkám tomu „teď už zase bydlíme“. Naše překrásná klubovna, díky panu Holasovi, tehdejšímu místostarostovi naší obce, nyní funguje na stadiónu v Moravském Písku. V místě, kde dříve byla skládka uhlí. Práce rodičů a dětí udělala své. Přijďte se podívat nejen do klubovny, ale také do naší party. Nezáleží na tom, zda máte titul, ani na tom jaké je vaše povolání, u nás na to nehrajeme. Jen si budujeme krásná přátelství a věřte, že je co budovat a rozvíjet, vždyť v dnešní uspěchané přetechnizované době vázne komunikace, tím pádem i zájem o přírodu sebepoznávání a poznávání se vůbec.
Co říci závěrem?
Oddíl vznikl a žije díky novým obětavým členům a to i přes a vlastně tak trošku taky díky moderní technice. Jinak by jste se o T.O. ZELENÁČI nikdy nedověděli 
Tak přijďte mezi nás a všechno si snadno ověříte.
Za všechny se moc těší Anna Cagášková, vedoucí T.O. Zelenáči
